DOBRÁ PSYCHOTERAPIE

Když jsem chodil do školy, snažil jsem se vždy co nejlépe vyjít s ostatními, nemít konflikty, v nejlepším případě být oblíbený. Na střední škole se mi začaly objevovat úzkosti při kontaktu s dívkami, byl jsem dost nervózní, měl jsem strach, že to nějak pokazím a že mě odmítnou.

Ve 20 letech jsem poprvé navštívil psychoterapeuta, dost jsem se tehdy trápil tím, že jsem byl zamilovaný a měl jsem hrozný strach se vyslovit.

Nejprve mi dost pomohlo, že jsem mohl s někým o svých starostech otevřeně mluvit, aniž bych se musel stydět. Tedy zpočátku jsem se styděl, ale brzy mi došlo, že takových jako já potkává můj psychoterapeut dost, že nejsem v tomto směru výjimkou.

Po nějaké době jsem během psychoterapie začal rozumět, proč se tak bojím odmítnutí – jednak mi došlo, že si prostě málo věřím, pak také určitě sehrál svou roli fakt, že rodiče jsou rozvedení a já se o přízeň vlastní mámy musel hodně snažit – ona od nás odešla, měla pak novou rodinu a já si tam připadal trochu nadbytečný…

Psychoterapeut také občas jen tak mimochodem připomínal mé silné stránky, podporoval mě v různých rozhodnutích, věřil mi (alespoň mi to tak přišlo), že to nakonec zvládnu…

Se slečnou to nedopadlo, ale pak se našla jiná, se kterou to dopadlo, chodíme spolu už dva roky. Na psychoterapii už půl roku nechodím, ale sem píšu proto, že chci povzbudit všechny ty, kteří to mají podobné jako já. Cítím se v kontaktu s druhými mnohem lépe, obrovský stud před ženami se změnil v ostych, který lze překonat. Určitě má cenu na sobě zapracovat.